Hlava XXIII - tohle by Heller nevymyslel...

Milé děti. Dnes vám řeknu takový poučný příběh. Snad se vám bude líbit.

Byla jednou jedna paní účetní. Poctivě se učila, pracovala, děti vychovávala, zákony dodržovala, autoritám se nevzpírala. Když udělala v práci nebo v životě nějakou chybu, stát jí za ní dal za uši, ona poděkovala a jelo se dál. Až jednoho dne…

…jednoho dne jí stát trošičku naštval, což neměl dělat.

Paní účetní si totiž, protože stát říkal, že je to tak správně, zřídila datovou schránku, aby s ní stát mohl komunikovat zadarmo, moderně a efektivně.

A za dva roky se stala taková zvláštní věc. Paní účetní dostala od svých klientů přístupy také k jejich datovým schránkám. Těšila se, jak si je vyzvedne ve své moderní a efektivní datové schránce.

Existuje totiž takový pěkný dokument. Říká se mu Správní řád. To je psaní od pánů politiků, kteří řídí stát (po dospělácku se tomu psaní říká zákon), a ve kterém se přesně píše, jaká jsou pravidla, když si stát a lidé spolu hrají. Je to stejné, jako když se hraje pexeso, kuličky nebo třeba žolíky. Každá hra má prostě pravidla, aby se ti, co si spolu hrají, nehádali. No a v tom Správním řádu se píše, že když má pán nebo paní datovou schránku, tak si s nimi stát povídá jen a pouze přes ní.

A co že se vlastně přihodilo? Přístupy od klientů poslal stát (konkrétně jeden domeček, kterému se říká Ministerstvo vnitra), obyčejnou poštou. Paní účetní kvůli tomu strávila několik hodin na cestách a ve frontách, aby si ta psaníčka mohla vyzvednout. To se jí nelíbilo, protože má pořád moc práce, a nemá čas chodit pořád a znovu a ještě jednou na poštu. Navíc když má přece tu super efektivní a moderní a zadarmo datovou schránku.

Tak se paní účetní sebrala, a do toho domečku, kterému se říká Ministerstvo vnitra, poslala stížnost, že takhle se přece podle pravidel nehraje. Jak by to vypadalo, kdyby nikdo nedodržoval pravidla? To by se nám to společné hraní ani trochu nelíbilo.

A to se podržte, Správní řád pamatuje i na tuhle část hry. Když si někdo u státu stěžuje, tak pravidla říkají, že mu stát do 60 dnů musí odpovědět. Tak paní účetní čekala. A čekala. A čekala. Když už to bylo 80 dní a z domečku zvaného Ministerstvo vnitra jí nikdo nenapsal, zvedla telefon a na milé Ministerstvo zavolala.

Telefon jí tam zvedl moc milý a inteligentní pán. Určitě to byl nějaký pan učitel, ti bývají milí a inteligentní. Nebo pan doktor. Nevím. Pán si paní účetní vyslechl a slíbil jí, že se za chvíli ozve, jen co zjistí, co se to v domečku vlastně stalo. A skutečně se ozval. Ale úplně ne se zprávou, kterou by paní účetní čekala. Pán jí totiž řekl:

Dohledal jsem vaši stížnost z února. Byla předána k vyřízení odboru eGovernmentu. Ten byl ale v dubnu tohoto roku rozpuštěn, lidé se rozprchli a vaši stížnost tak už nemá kdo řešit. Zkuste se obrátit na Digitální a informační agenturu, která agendu odboru eGovernmentu převzala.

Paní účetní se nestačila divit. Marně se snažila pánovi vysvětlit, že jí vůbec nezajímá, který odbor má co řešit, že stížnost adresovala ministerstvu, a ministerstvo jí tedy musí odpovědět. Nemá cenu se obracet na nástupnickou agenturu, která nic neprovedla. Pán z toho byl opravdu smutný, omlouval se, že paní účetní vážně nedokáže pomoci, a s tím se přátelsky rozloučili.

A jak to celé dopadlo?

To se ještě neví. Paní účetní napsala jednomu panu doktorovi, co má svůj domeček v Brně, na něm má napsáno Kancelář veřejného ochránce práv, a tenhle pan doktor se stará o to, aby náš stát nebyl nemocný, a aby hezky fungoval. Tak uvidíme, jestli se mu podaří najít k příběhu paní účetní nějaký veselý, nebo aspoň hezký, konec. Až budeme vědět více, dočtete se to opět zde.

Papa, děti. Nezlobte, hrajte podle pravidel, a když uvidíte někoho, kdo zlobí a podle pravidel nehraje, tak mu dejte do držky, aby si to příště laskavě rozmyslel.