Hlava XXIII - pokračování...

Milé děti. Dnes si konečně řekneme, jak dopadla pohádka o paní účetní a státní správě.

Kdo si nepamatuje začátek příběhu, může si ho znovu přečíst tady.

Minule jsme paní účetní opustili ve chvíli, kdy napsala panu veřejnému ochránci práv, že jí ministerstvo neodpovědělo na stížnost.

Chviličku to trvalo, ale za pár dní se paní účetní ozval pomocník pana doktora (také pan doktor, v téhle kanceláři můžou pracovat jenom hodně vzdělaní lidé, protože se tam řeší moc a moc složité dospělácké věci) a požádal paní účetní o to, aby mu ukázala, co vlastně na to ministerstvo posílala.

Když to dostal, tak si to přečetl, popřemýšlel o tom a potom napsal paní účetní zpátky.

Napsal jí, že sice nejspíš nemá tak úplně pravdu, když čekala, že jí přístupová hesla přijdou do datové schránky, která je moderní, digitální, spolehlivá, bezpečná, pro každého a zadarmo, protože velký a vznešený zákon o elektronických komunikacích říká, že přístupové údaje do datových schránek se posílají do vlastních rukou, a že přece každý ví, že do vlastních rukou to umí jen listonoš, takže ministerstvo to prý podle pana doktora udělalo správně, a paní účetní vlastně nemá důvod se kvůli tomu zlobit.

Milé děti, tohle se nám v našem království zvaném Čechy stává docela často. Dupeme nožkou a trváme si na slovíčkách, místo abychom se snažili pochopit, co je opravdu důležité. Víte, naše zázračná, digitální, bezpečná a jinak úžasná datová schránka má v sobě totiž takové udělátko, které když se zmáčkne, tak umí do vlastních rukou doručovat zrovínka tak, jako pan listonoš. Jenomže v době, kdy se psal ten velemocný a důležitý zákon o elektronických komunikacích, tak ještě žádná zázračná datová schránka na světě nebyla. Tehdy byli opravdu jen listonoši, poslíčkové, poštovní holubi a obecní drábové, aby někomu něco donesli do vlastních rukou. No a nikdo si nedal tu práci, aby se zamyslel a řekl - heleďte se, lidičkové, když teď už spousta z nás má ty bezva datové schránky, tak bychom je měli co nejvíc využívat, aby listonoše nebolely nožičky a poštovní holuby křidélka. Kdyby to někdo z pánů, co o všem rozhodují za nás, udělal, to by se nám krásně žilo! Takže děti, ten pupínek, co máme všichni na krku, a kterému se říká hlava, jsme dostali kvůli přemýšlení, a ne proto, aby nám nepršelo do krku. Tak ho hezky používejte - je to bezva zábava.

Na druhou stranu ale pan doktor z domečku veřejného ochránce práv uznal, že ministerstvo mělo paní účetní každopádně odpovědět, a to, že neodpovědělo, tedy vážně v pořádku není. Proto paní účetní slíbil, že na ministerstvo udělá tytyty a uvidí se, co se stane.

Tak paní účetní zase trpělivě čekala. Stromy zatím o pár centimetrů povyrostly, ale hurá, panu doktorovi už se ministerstvo neodpovědět bálo, takže mu tedy nakonec, ač nerado, odpovědělo. A pan doktor tu odpověď ukázal zase paní účetní, která už si skoro říkala, že se možná vůbec nikdy konce nedočká.

Odpověď od ministerstva byla opravdu legrační. Že prý se omlouvají, ALE… Chudáčci, mají tam tak moc práce, že nevědí, kde jim hlava stojí, tak se prostě občas na někoho nedostane.

Milé děti, až vám jednou tohle poví někdo, kdo pracuje na ministerstvu nebo na jiném úřadu, tak si to prosím vás nenechte líbit. Naše království, tedy spíš jeho úředníci, nám pořád opakují, že zákony platí pro každého, a tváří se, že je vůbec nezajímá, jestli má někdo moc práce, nebo málo práce. Kdybyste porušili pravidla vy, tak dostanete na zadek a basta. Takže máte právo to samé chtít i od královských úředníků. Nesmíte jim tedy dovolit, aby se tvářili, že oni nic nemusí, to jen vy.

Takže si to shrneme. Ministerstvo nedodrželo postup pro vyřízení stížnosti, a když na něj pan doktor zahudral, omluvilo se za to. Zdůvodnilo ale nedodržení postupu naprosto hloupě, a proto potřebuje dostat na zadek. A co se týká podstaty stížnosti paní účetní? V době halasného vytrubování o digitalizaci, robotizaci administrativy a e-governmentu (nelekejte se, děti, těch cizích slov, oni jim totiž většinou vůbec nerozumí ani ti, kdo je sami tak rádi vykřikují) používáme počítače pořád jako lopaty a kladiva. A to je smutné.

Takže milé děti, ponaučení pro vás. Zaprvé - nenechte si od královských úředníků všechno líbit. Každý takový maličký přešlap, který necháte být, znamená, že jste si nechali nakakat na hlavu, a že příště vám na ni někdo nakaká ještě mnohem větší hromadu. A zadruhé - až budete velké a budete chodit do práce, vychovávat děti a platit daně, tak bude fajn, když při tom nebudete jenom papouškovat to, co někdo napsal na sociálních sítích nebo kváknul v médiích, ale budete o všem samostatně přemýšlet a zkoumat to ze všech stran, abyste našli, jak se co dá dělat lépe. Jedině tak se nám v českém království bude spolu dobře dařit.